Pondělí ráno. Sedí za stolem v kanceláři a studené dlaně si ohřívá o velký hrnek černého čaje, zatímco zamyšleně kouká z okna a prodlužuje tu cennou chvíli klidu před tím, než se bude muset pustit do práce. Za oknem není k vidění nic než únorové šedo, špína a mráz, ale ona kouká dál. Možná ani nic z toho nevidí.
V kanceláři je zima. Ještě aby ne - venku je pod nulou a přes víkend se netopilo. Slyší jen vítr a hluk dálnice, která vede hned za hranicí areálu, jinak je ticho. Kolegové si jako obvykle dávají společnou ranní kávu na druhé straně skladu, během pár minut se ale začnou trousit i tady a ta klidná chvilka na rozkoukání definitivně skončí.
Všechno je stejné jako vždycky. Stereoyp. Jistoty. Nuda. Možná přemýšlí právě o tom, jestli mohla dokázat velké věci. Být úspěšná. Mohla třeba něco vytvořit a být slavná. Mohla se dát na vědu a být světu přínosem. Mohla vystudovat medicínu a zachraňovat životy. Mohla se stát třeba fotografkou, to jí docela šlo, jen nezvládala ten tlak. Zakázky vyžadovaly zachytit nějakou událost, koncert, svatbu... v dobrém světle, a když zrovna dobré světlo nebylo, byla to špatně odvedená práce, byť to ne vždy mohla ovlivnit.
Mohla psát knihy. Nebo být influencer. Mohla zůstat v zábavním průmyslu a pracovat v zajímavém a dynamickém prostředí - jak často uvádí inzeráty snažící se zakrýt, že je to zaměstnání extrémně stresující. Mohla třeba zkusit některou z profesí, které ji vždy lákaly, ale nic o nich nevěděla, mohla se třeba přeučit na automechanika. Rodina by si možná ťukala na čelo, ale třeba by pak byla šťastná.
Kdyby dodělala školu, mohla být inženýrkou. Dělat na vysoké pozici v nějaké finanční instituci, třeba jako účetní, nebo někde v bance. Mohla žít velký, velkolepý život. Třeba by byla šťastná.
Třeba by musela chodit do práce v kostýmku. Třeba by musela dávat rozhovory do televize. Třeba by musela obvolávat klienty. Třeba by měla spoustu peněz a dobré jméno, pozici, na kterou by byla hrdá. Třeba by ji lidé plácali po zádech a rodiče by se mohli její kariérou chlubit mezi svými známými. Třeba by ji to všechno stálo víc, než kolik by byla schopná dát. Žije malý život. Nikdo na ni není hrdý. Ale je šťastná.
V kanceláři začíná být teplo. Dole pod schody slyší energickou uklízečku, jak vesele volá "dobré ráno kluci!" na někoho, kdo právě dorazil. Čaj začíná mít teplotu na pití. Konečně odtrhne oči od okna, zhluboka se nadechne a klikne na ikonku Outlook.
Nový týden může začít. Bude stejný jako všechny ostatní týdny jejího malého života. A ona ví, že je to tak správně.
Komentáře
Okomentovat