Kapitola 1: NO PRESSURE

Mám strach začít. Ještě aby ne, vlastně vůbec nevím, co dělám. A kde začít. A o co se snažit. A tak dále.

Nádech, výdech. O nic přece nejde. Jestli tohle někdy někdo uvidí, budu to já z budoucnosti - z doby, kdy už budu vědět, co dělám, o co se snažím a i to všechno ostatní, a tahle budoucí já bude ráda, že začala. A pokud si mám říct "wow, to je pokrok", je vlastně skoro žádoucí, abych začala úplně blbě. Abych se nestresovala od prvního dne tím, že cokoli zveřejním, musí být dokonalé, ale naopak abych ukázala bez příkras, kde jsem teď - tedy že nejsem vůbec nikde.

Abych tomu všemu dala trochu formu (ano, uvědomuju si, že tohle celé je vlastně trochu prokrastinace a snaha oddálit ten post, ve kterém už doopravdy, reálně a skutečně začnu), rozděluju si tímto pro sebe celý proces deseti tisíc příspěvků do kapitol, z čehož ta první je kapitola NO PRESSURE, tedy žádný tlak. Žádný stres. Cokoli je lepší než nic. Cokoli je pokrok. Hodlám dělat cvičení z učebnic. Obkreslovat práci jiných tvůrců. Používat všechny berličky světa. Je to čistě trénink, aby mě moje vlastní hlava a ruka vůbec začala poslouchat. Na všechno ostatní bude času dost, teď nemám ani základy. Těmi musím začít.

Taky chci jednou za čas - třeba jednou za 50 příspěvků? Uvidím - napsat nějaké shrnutí, reflektovat, přemýšlet nad tím, co jde, co nejde, co mi pomáhá, na co jsem pyšná, co naopak potřebuje víc práce, na co se zaměřit, čemu se věnovat víc, co mě baví a nebaví. Prostě zhodnotit pokrok. 

A jako poslední věc - založila jsem tomuto projektu instagram @deset.tisic. Nebudu tam dávat všechno, co sem, bude to jen výběr. Zatím je účet skrytý/soukromý a ještě nějakou dobu ho tak nechám. Ale pokud tohle čtete z budoucnosti, už se na něj třeba dostanete :)

A to je už fakt všechno.

Začínáme.